Je to ještě ochrana občanů, nebo už plošné sledování řidičů?
Městské kamerové systémy vznikaly s jasným cílem – chránit bezpečnost občanů, pomáhat při pátrání po pachatelích trestných činů, vandalismu nebo při řešení mimořádných událostí. Jenže v posledních letech stále častěji sledujeme jiný trend. Kamery, které měly chránit veřejnost, začínají sloužit jako nástroj pro systematické vyhledávání dopravních přestupků.
A právě tady se otevírá otázka, kterou bychom neměli přejít bez veřejné diskuse.
Kde končí bezpečnost a začíná represe?
Pokud kamera náhodně zachytí přestupek při plnění svého původního účelu a záznam poslouží jako důkaz, jde o běžnou a zákonem předpokládanou situaci.
Něco jiného ale je, pokud jsou stovky kamer využívány k tomu, aby úředníci nebo specializovaný software zpětně procházeli záznamy a aktivně hledali každého řidiče, který byť na okamžik zastavil na zákazu, vjel do omezení nebo se dopustil jiného přestupku.
V takové chvíli už nejde o ochranu bezpečnosti. Jde o systematické vyhledávání přestupků.
Praha jde tímto směrem nejdál
Právě Praha disponuje jedním z nejrozsáhlejších městských kamerových systémů v České republice. Ve veřejném prostoru jsou stovky kamer, které byly budovány především kvůli bezpečnosti obyvatel, ochraně majetku nebo prevenci kriminality.
Z pohledu řidičů ale vzniká legitimní otázka:
Nestává se z tohoto systému postupně rozsáhlý dohled nad běžným pohybem motoristů?
Řidiči dnes často ani netuší, zda kamera, kolem které projedou, slouží pouze k monitorování bezpečnostní situace, nebo zda mohou být její záznamy následně využity k dohledávání dopravních přestupků.
Taková nejistota není zdravá ani pro právní stát, ani pro důvěru občanů ve veřejnou správu.
Kamery nemají být skrytým radarem
Pokud stát nebo obec chtějí zavádět automatické systémy pro postih dopravních přestupků, mělo by to být jasně stanoveno zákonem a občané by o tom měli vědět.
Není správné, aby se bezpečnostní kamery stávaly jakýmisi „univerzálními radary“, jejichž skutečné využití občané neznají.
Pravidla musí být předvídatelná.
Každý řidič má právo vědět:
- proč je monitorován,
- kdo záznamy vyhodnocuje,
- jak dlouho jsou uchovávány,
- k jakému účelu mohou být použity.
Opravdu jde ještě o bezpečnost?
Zastánci současné praxe argumentují vyšší vymahatelností práva.
Jenže vymahatelnost sama o sobě nemůže být jediným cílem veřejné správy.
Demokratický stát nestojí pouze na tom, že umí občany potrestat. Stojí také na přiměřenosti, transparentnosti a respektu k soukromí.
Plošné sledování všech řidičů s cílem zpětně hledat přestupky představuje kvalitativně jiný přístup než běžný výkon dohledu městské policie.
Zásadní otázky, které dnes zůstávají bez odpovědi
Domníváme se, že veřejnost má právo znát odpovědi například na tyto otázky:
- Byly městské kamerové systémy pořizovány především kvůli bezpečnosti občanů, nebo se z nich postupně stal nástroj pro výběr pokut?
- Existují jasná pravidla, kdy lze záznam použít k řešení dopravního přestupku?
- Jsou občané transparentně informováni o všech účelech využití kamer?
- Proběhla někdy nezávislá kontrola přiměřenosti tohoto systému?
- Kde je hranice mezi ochranou veřejného pořádku a plošným dohledem nad každým řidičem?
Co navrhujeme
Nevoláme po rušení městských kamerových systémů. Ty mají své nezastupitelné místo při ochraně bezpečnosti a objasňování trestné činnosti.
Požadujeme ale jasná pravidla.
- Kamerové systémy musí sloužit především svému původnímu bezpečnostnímu účelu.
- Pokud mají být využívány k systematickému postihování dopravních přestupků, musí to výslovně stanovit zákon.
- Veřejnost musí být srozumitelně informována, k jakému účelu jsou jednotlivé kamery využívány.
- Musí existovat účinná kontrola, aby nedocházelo k nepřiměřenému sledování občanů.
Řidič není podezřelý jen proto, že jede autem
Ve spolku JedemeAutem dlouhodobě upozorňujeme, že bezpečnost silničního provozu nesmí být zaměňována za neustálou represi.
V České republice se bohužel stále častěji setkáváme s tím, že se z řidiče stává objekt permanentního dohledu. Kamery, radary, úseková měření a další automatizované systémy postupně vytvářejí prostředí, v němž je každý motorista předem považován za potenciálního přestupce.
To není cesta, kterou bychom měli podporovat.
Chceme bezpečné silnice, dodržování pravidel i odpovědné řidiče. Stejně důležité jsou ale ochrana soukromí, právní jistota a přiměřenost zásahů veřejné moci.
Bezpečnost ano. Plošný dohled nad každým řidičem ne. To je hranice, kterou bychom neměli nechat nenápadně posunout.
