Je tomu už dlouhých deset let, co si na živobytí vydělávám kulatou lopatou. Už od doby, co jsem prvně usedl za volant ve vozidle autoškoly, jsem si řízení zamiloval a velmi brzy mi v hlavě uzrálo rozhodnutí vydělávat si touto bohulibou činností na živobytí.
Pokud pominu pár desítek hodin zabitých hraním Euro Truck Simulatoru, nikdy jsem neměl ambice řídit cokoliv většího, než k čemu mě opravňuje řidičský průkaz skupiny B, a tak jsem celou svou dosavadní kariéru spojil právě s vozy této kategorie.
A přestože to mělo a má svoje mouchy, donedávna bez výhrady platilo, že mám tu práci rád, řízení si užívám a hodlám u toho zůstat, dokud zdraví dovolí. Nedávná zkušenost mi ale úplně vzala nejen vítr z plachet, ale taky veškeré iluze.
Vystřídal jsem za ty roky různé pozice. Začínal jsem jako klasický poslíček s pizzou sedlající kapotovanou motokáru Škoda Citigo. Přes taxislužbu, mezinárodní dodávkovou dopravu a rozvoz nákupů pro Rohlík jsem se dostal až ke svému současnému působišti. Opět jde o rozvoz nákupů, ovšem rodnou hroudu jsem vyměnil za mzdově i podmínkami mnohem přijatelnější Nizozemsko, a zelený rohlíkovský dres vyměnil za modré barvy místního supermarketu, který shodou okolností působí i na českém trhu a hustí do nás v reklamních spotech, že stojí za to jíst lépe.
Funguje to tu trochu jinak, než v Čechách (překvapivě), a tak je jiný i vozový park. Ten sestává z dodávek do 3,5t se skříňovou nástavbou, zde označované jako HDV, Home Delivery Van. V distribučním centru, do kterého jsem nastoupil, tvoří celou flotilu vozy Volkswagen Crafter s obligátním 2.0 TDI pod kapotou.
Věděl jsem, že v jiných distribučních centrech se to trochu liší, na silnici i v propagačních materiálech firmy jsem zaznamenal minimálně Mercedes Sprinter. Ovšem to, co mě čekalo při dočasném zapůjčení mé osoby do jiného distribučního centra, mi vyrazilo dech a nejspíš i definitivně sebralo lásku k mému povolání.
Podezřelé mi mělo být už to, že vyfasovaný klíček měl úplně jiný tvar a skvělo se na něm logo, které automobilka Renault léta usilovně vydává za diamant, ovšem minimálně v českých končinách se jeho význam často vykládá úplně jinak. V tu chvíli jsem zatím žádnou zradu neregistroval. Konec konců, auto jako auto, nic jiného než Master to nebude a něco jsem s plachtovým Masterem odjezdil po Evropě (a zůstal kvůli němu zaseknutý na 14 dní v Barceloně, ale o tom třeba někdy jindy).
Jakmile jsem si všiml, že je píča, pardon – diamant, připojena na kabel, došlo mi, že je zle. Tak přece jen i na mě došlo. Léta jsem se všem elektromobilům vyhýbal obloukem, abych nakonec nedostal na výběr a byl do něj usazen nedobrovolně.
Pořád jsem se ale konejšil tím, že jsou to třeba jen mé plané předsudky, vyplývající z absence jakékoliv zkušenosti s autem na baterky (autodrom na pouti se nepočítá!). A že to třeba nebude tak zlé. No, nebylo. Bylo to ještě horší.
První, co upoutalo mou pozornost, byla absence jakékoliv zvukové odezvy. Po otočení klíčkem to pípne a na palubovce se rozsvítí zelená kontrolka GO. To je vše. Řadicí páka samozřejmě už jen z principu fungování elektromobilu není přítomna, je tu pouze volič směru jízdy. Ani automat nepatří mezi moje oblíbené fíčury. Jakkoli je čím dál tím rozšířenější a oblíbenější, mě k srdci nikdy nepřirostl. A to prosím říkám, přestože mám při průměrné trase a poskakování po městě toho řazení fakt hodně.
Zvuk při samotné jízdě je další kapitolou. Ne snad, že bych agrární sound standardního koncernového chrochtáku považoval za nějakou zvukovou orgii, ale přece jen se poslouchá mnohem líp, než bezpohlavní pískání/bzučení/svištění, které vydává elektrokrám. Z hlediska vydávaného zvuku je to takový kříženec metra, tramvaje a trolejbusu.
No a jaké jsem měl pocity z jízdy? Ten krám nedává absolutně žádnou zpětnou vazbu. Je to fakt jako řídit autíčko na autodromu na pouti, nebo v nějaké arkádovce na playstationu. Navíc má ten krám omezenou maximální rychlost na 80 km/h, nejspíš aby zvládlo dojet aspoň někam. Takže na dálnici (limit 100 km/h, po 19. hodině 120 km/h) s tím sice můžu, ale jsem za kreténa, kterého předjíždí i kamiony. A ano, v rámci přesunů do cílové doručovací oblasti tu dálnici prostě využít potřebuju.
Co se týče dojezdu samotného, docela mě vyděsilo, že po ujetí prvních 20 km z centrály k prvnímu zákazníkovi klesl ukazatel nabití o rovnou čtvrtinu. V tu chvíli už jsem se raději ujistil, že mám opravdu v telefonu uložené číslo na smluvní odtahovku, kterou firma disponuje. Nakonec to nebylo nutné, ale příjemnej pocit to fakt není, když člověk ještě nikam pořádně nedojel, ale už ví, že to sežralo čtvrtinu “paliva.”
Abych jen nekopal, elektroMaster měl oproti VW i své světlé stránky. Stabilita při jízdě díky lepšímu rozložení hmotnosti je fajn. A odpružená sedačka, díky které jsem necítil každý retardér (které tu nejsou snad jen na těch dálnicích…zatím), byla taky fajn. Za to ale těžko můžu přiznat Renaultu plný kredit, protože taková sedačka jde namontovat prakticky do každého užitkového auta.
Jelikož se v souvislosti s násilím vnucovanou elektromobilitou s oblibou používají manipulační kecy o ekologii a záchraně planety, dovolte, abych ekologický přínos použití elektromobilu uvedl do kontextu.
Všechny vozy ve firemní flotile, včetně elektrokrámů, jsou vybavené skvělou fíčurou – kamerami vpředu, vzadu i na bocích. A je to super. Kdo byl někdy v Nizozemsku a ví, jak tady vypadají města, zejména ta historická, tak si jistě dovede představit, jaké peklo by bylo manévrovat v nich se sedm metrů dlouhým autem bez kamer.
Jelikož by ale nejspíš OEM řešení bylo příliš drahé a vyšší ceny leasingu by v excelových reportech nevypadaly dobře, zvolili šetřiví vohnouti v kanclech aftermarket řešení, a tak jsou bez výjimky všechna auta osazena kamerami a displejem, které nepochybně pochází z populárního čínského tržiště. Svědčí o tom jak jejich vizuál, tak i kvalita. A protože se tu určitě jen tak nezhmotnily (nebo to už Číňan umí? Asi bych se nedivil.), musely se k nám do Evropy dostat nějakou konvenčnější cestou. Tedy v kontejneru na obrovské nákladní lodi.
Druhá věc jsou pak samy objednávky. Prakticky každá z nich zahrnuje nějaký plastový obal. Tady ekologie taky dostává docela na prdel. Byť uznávám, že jsem rád, že se tu ve větší míře, na rozdíl od Rohlíku, nepoužívá zmrdivynález zvaný papírové tašky.
V neposlední řadě tu potom máme elektřinu skladovanou v baterii. Všichni víme, že elektromobily zas tak čisté nejsou, když do jejich provozu zahrneme i ekologický dopad výroby elektřiny, která je pohání.
Na závěr si kladu dvě otázky.
1 – Protože nejsem odborníkem na ekologii a ochranu životního prostředí, mohl by mi někdo znalejší vyčíslit, kolik jsem svou první jízdou elektromobilem zachránil velryb nebo stromů v deštném pralese? Nemusí to být úplně přesné, stačí přibližný odhad na dvě desetinná místa. Mou nechuť k elektromobilům to nevyléčí, ale třeba se mi bude aspoň líp usínat s vědomím, že jsem zachránil 0,03 plejtváka obrovského.
2 – Quo vadis? Tuto otázku ovšem nekladu směrem ke společnosti, o které jsem už pár let neochvějně přesvědčen, že nenávratně kráčí do prdele. Kladu ji sám sobě. Proč? Protože si na tohle prostě zvykat nechci. A protože nevěřím, že se tu zvrácenou zvrhlost jménem Green Deal podaří zvrátit a budeme mít normální auta i po roce 2035.
Jelikož je mi ze současné situace v západním světě těžce na blití, mám opravdu velmi silnou touhu sbalit si svých pár švestek, zmizet a bejt zmizelej. Někde, kde ještě lidi nejsou úplný kreténi, a dobrovolně se pod rouškou páchání kolektivního dobra nezavázali k plnění nesmyslných socialistických závazků, jako je Green Deal.
Jak to nakonec dopadne, to těžko předjímat. Jedno ale vím jistě. S kariérou řidiče je amen. Tohle zkrátka podporovat nebudu a zvykat si na to už vůbec ne. Na situaci v Evropě jen těžko něco změním. Pořád mám ale právo odejít. Zatím. Než někoho napadne sebrat nám i svobodu pohybu, jednu z posledních výsad, kterou ještě máme.
