Další „bezpečnostní“ opatření z dílny EU ve skutečnosti znamená jediné: další krok k tomu, aby řidič přestal být pánem svého auta a stal se jen pasivně sledovaným objektem. Povinné systémy, které hlídají, kam se díváš a jak se chováš, nejsou o svobodě ani o odpovědnosti, jsou o nedůvěře a kontrole.
Základní problém je princip. Nejde o to, jestli to dnes „jen pípá“, když se podíváš jinam. Jde o to, že se normalizuje myšlenka, že je v pořádku, aby tě tvoje vlastní auto sledovalo. Jakmile jednou přijmeš, že je v pořádku sledování „pro tvoje dobro“, další krok už je vždycky snazší. Dnes varování, zítra ukládání dat, pozítří sdílení s pojišťovnou nebo úřady.
Navíc je to typický příklad regulace, která trestá všechny kvůli menšině. Většina řidičů je schopná řídit bez toho, aby je musel hlídat algoritmus. Místo aby se řešili konkrétní nebezpeční jedinci, zavádí se plošná povinnost pro všechny – protože je to jednodušší a lépe se to prodává jako „zvýšení bezpečnosti“.
Další věc je iluze bezpečnosti. Asistenční systémy vedou k tomu, že se lidé na techniku začnou spoléhat víc, než je zdravé. Když ti auto „pomáhá“, část pozornosti otupí. Paradoxně tak můžeš skončit méně soustředěný než bez těchto berliček. A když systém začne otravovat falešnými poplachy, řidič ho buď ignoruje, nebo vypne … samozřejmě pokud to vůbec půjde.
A pak je tu otázka svobody. Auto pro mnoho lidí není jen dopravní prostředek, ale osobní prostor. Povinné sledovací prvky tenhle prostor narušují. Je to další krok k tomu, aby se z řízení auta stal sterilní, regulovaný proces, kde má poslední slovo software a legislativa, ale ne člověk.
